Cesty-000.jpgPrvní světová válka (dříve nazývaná Velká válka) byla pro české země co do počtu nasazených mužů největším válečným konfliktem v historii. Nikdy předtím ani potom nebylo odvedeno a nepřišlo o život tak velké množství českých vojáků. Počet mobilizovaných je odhadován na 1,5 milionu a kolem 200 000 přišlo během válečného konfliktu o život. Ve Vracovicích postupně narukovalo 63 vojáků, z nichž 15 padlo a 7 zemřelo na následky zranění.

Ti, co byli přímými účastníky, již dávno nejsou mezi námi a jejich vzpomínky, pokud byli ochotni se s nimi svěřit, se již také vytrácejí z paměti současníků. To, co prožili oni, my již bohudíky zažívat nemusíme. Přesto je dobré si jejich osudy po 100 létech připomenout. V této práci je učiněn pokus o rekonstrukci cesty vojáků příslušných do obce Vracovice (včetně Malovid a Částrovic) po bojištích Velké války.

Zdrojem jsou informace dostupné na internetu:

  • Přehled bojových operací Rakousko – Uherské armády v létech 1914 až 1918, uveřejněno na portálu www.100.army.cz.
  • Seznamy ztrát Rakousko - Uherské armády, vydávané c. a k. ministerstvem války v létech 1914 až 1918, uveřejněné na portálu Vojenského historického ústavu www.vhu.cz.
  • Kartotéka vojáků padlých v 1. světové válce, uveřejněná na stránkách Vojenského ústředního archivu v Praze http://vuapraha.cz.
  • Seznam legionářů v první světové válce, uveřejněný tamtéž
  • Vzpomínky a korespondence přímých účastníků bojů Josefa Durase, E.E. Kische, Josefa Jelínka a Jana Suraly, uveřejněné na portálu www.velka valka.info, a práce Václava Černého uveřejněná tamtéž.

Jako pomocné zdroje informací byly použity matriky farností Kondrac a Zdislavice z let 1870 až 1949 veřejně dostupné na http://ebadatelna.soapraha.cz a Vzpomínky Antonína Brázdy v soukromém držení rodiny Dostalových z Prahy.

Jsou zde zahrnuti jen vojáci, o kterých existují písemné záznamy, tj. o těch, kteří v boji padli nebo byli zraněni, případně vstoupili do československých legií. Protože nejsou k dispozici údaje o všech odvedených mužích, není žádná zmínka o těch ostatních, kteří tvoří necelou polovinu zúčastněných.

Zprávy o ztrátách se v oficiálních výkazech objevovaly se zpožděním několika měsíců. Z toho důvodu lze čas a místo události obvykle jen odhadnout (pokud to není přímo uvedeno v seznamu ztrát nebo na úmrtním listu).

 

Srbská fronta

Všeobecná mobilizace byla vyhlášena 26.7.1914. V první fázi byli mobilizováni muži ve věku do 39 let. Většina mobilizovaných z Vracovic odešla ke 102. pěšímu pluku, který ležel posádkou v Benešové, a ke 28. zeměbraneckému pěšímu pluku v Budějovicích. Zbylí byli přiděleni jednotlivě k několika dalším útvarům Rakousko - Uherské armády. Cesty 102. a 28. pěšího pluku byly na počátku války společné. Oba byly zařazeny k 9. pěší divizi VIII. sboru. V této sestavě se zúčastnily prvního tažení do Srbska.

Boje v Srbsku začaly již ve druhém týdnu po vyhlášení mobilizace. Probíhaly v období od 5.8. do konce roku 1914 ve třech ofenzivách, které ovšem vždy skončily porážkou a vytlačením rakouské armády ze Srbska. Nejtěžší boje se odehrávaly při pokusech o překročení Bosensko - Srbské hranice na řekách Drině a Sávě. Těchto bojů se na čele útoku účastnily oba výše zmíněné pluky a utrpěly při nich ztráty, které překročily až 50% původního stavu. Rakouská armáda ztratila v tažení proti Srbsku v roce 1914 150 tisíc vojáků počítaje v to padlé, zraněné a zajaté.

Zprávy o prvních zraněných a mrtvých brzy dorazily i do Vracovic.

Seznam ztrát vydaný 10.11.1914:
Cesty-001.jpg
Josef Brázda byl synem sedláka z Vracovic č.13. Jakožto svobodník 13. roty 102. pěšího pluku pravděpodobně vedl vojáky svého družstva do útoku přes Drinu u vesnice Crna Bara. Podle oficiálního sdělení pozůstalé rodině padl 27.9.1914 ve věku 22 let. Jeden z mnoha útoků na Drině popsal přímý účastník bojů Josef Duras, vojín 28. pěšího pluku, ve svých vzpomínkách takto (mírně upraveno):

Rakouská armáda se pokusila překročit řeku Drinu jižně od jejího ústí do Sávy. Hned od počátku se nejtěžší boje rozhořely v místě útoku VIII. armádního sboru, jehož vojáci, kteří o připravované akci předem nevěděli, byli v noci náhle vzbuzeni a zcela nepřipraveni vrženi vpřed. Velmi obtížné bylo už samotné překonání řeky, jejíž hlavní koryto mělo šířku 150–220 metrů, dosahovalo hloubky 6–8 metrů, rozvětvovalo se do četných vedlejších ramen a vytvářelo množství většinou hustě zarostlých ostrovů. Pro vojáky převážené na pontonech byl velmi nebezpečný už sám dešti rozvodněný prudký tok, vážnou překážkou se staly až 5 metrů vysoké srázné břehy. Nedlouho po tom, co se přes řeku podařilo přepravit první jednotky, udeřili na ně nečekaně Srbové. Rakouské oddíly nebyly schopné odolat jejich náporu a musely zatroubit k ústupu. Avšak přímo za jejich zády se valila rozbouřená řeka a ustoupit nebylo kam. Vypukla panika, strachem šílení vojáci zahazovali pušky a drali se ke břehu, kde nemilosrdně zápasili o místo v pontonech, kterých byl nedostatek. Několik zoufalců se pokoušelo řeku přeplavat. Řadu vojáků do proudu srazila bezhlavá masa prchajících, část přeplněných pontonů se převrhla. Temně hučící proud byl zakrátko plný mužů zoufale zápolících o holý život, spásného protějšího břehu ale dosáhl jen zlomek z nich. Ztráty byly strašlivé – vždyť jen utonulých bylo několik tisíc! Nejkrutěji byl postižen VIII. sbor, jehož pluky si vzpomínku na děsivou katastrofu uchovaly ve smutných písních:

Tam na břehu řeky Driny
kde se stýká se Sávou,
tam ztratila Česká země
mnohou duši předrahou.

Osmého měsíce září,
to za slunce východu
přes Drinu se valí vojsko
toho osmého sboru.

Na srbskou zem ihned vtrhli,
zasypali střelami,
nepřátelé v divém zmatku
dovnitř země prchali.

Tam v tom poli kukuřičným
zastaven náš postup byl,
tam zanechal náš osmý sbor
výkvět svojích mladých sil.

Naše řady již prořídly,
na pomoc jsme čekali,
pomoc ta nám nepřichází,
na ústup jsme se dali.

Návrat přes Drinu byl hrozný,
bolno bylo podívat,
jak počaly vlny Driny
své oběti pojímat.

Nešťastný den osmé září
zapsán v srdcích vojínů,
tam zanechal mnohý otec
osiřelou rodinu.

Kdo v ty dálné kraje přijdeš,
věnuj bratrům vzpomínku,
na hroby tam padlých Čechů
polož malou květinku.

Novinář E.E. Kisch vzpomíná na ráno po bitvě takto: Kolem nás nosí na nosítkách raněné a umírající od stodruhého a osmadvacátého, jiné podpírají v chůzi. Někteří jdou sami s rukou v obvazu. Čtyřspřežní sanitní vozy od zdravotního stanoviště jedou prázdné vpřed a vracejí se plné. Proud raněných, kteří se belhají pěšky, se tím nemenší. Z masa vyčnívají střelami roztříštěné kosti, z tváří visí kusy kůže, blůza, plášť, obvazy jsou prosáklé jediným barvivem: krví.

Vzhledem ke ztrátám a naprosté demoralizaci desítky mužů volily raději zranění vlastní rukou nebo zajetí, než by zůstali v první linii. Případy sebepoškozování se rozmohly natolik, že bylo nutné přistoupit k jejich posuzování podle stanného práva.

Seznam ztrát vydaný 16.1.1915:
Cesty-002.jpg

Seznam ztrát vydaný 1.8.1918:
Cesty-003.jpg
Ačkoliv jméno Šejvar se v době Velké války ve Vracovicích ještě vyskytovalo, tohoto člověka se nepodařilo ztotožnit s žádnou osobou z matrik. František Šejvar byl zraněn a zajat při tažení do Srbska v roce 1914. Po porážce Srbska absolvoval v zimě 1915/1916 jako zajatec Srbské armády tragický ústup z vlastní země přes Černou Horu a Albánii až do Řecka. Dostal se do zajateckého tábora na ostrově Asinara u Sardinie, kde vstoupil do československých legií v Itálii, jak dokládá záznam v databázi legionářů. O jeho dalších osudech však není nic známo.

Seznam ztrát vydaný 19.1.1915:
Cesty-004.jpg
Zhruba v téže době jako František Šejvar se do srbského zajetí dostal i František Nerad z Vracovic, vojín 5. roty 102. pěšího pluku. Podle uvedeného roku narození 1893 není možné určit, o kterou osobu z tehdy rozvětveného rodu Neradů ve Vracovicích a Částrovicích se jedná. Není ani známo, zda se po válce do Vracovic vrátil, protože jeho úmrtí není v Kondracké matrice zaznamenáno.

Seznam ztrát vydaný 19.1.1915:
Cesty-005.jpg
Josef Šustr, syn bývalého hostinského ve Vracovicích č.1, vojín 14. roty 102. pěšího pluku, byl raněn přibližně v téže době. O jeho dalších osudech se z Kondrackých matrik nic nedovíme. Podle zpráv z té doby rodina po válce odešla do Ameriky.

Seznam ztrát vydaný 13.2.1915:
Cesty-006.jpg
Václav Hejný, syn rolníka Františka Hejného z Malovid č.21, narozený 1891, byl trubačem u 2. roty 102. pěší divize. Podle záznamů rakouské armády padl mezi 6. a 10. listopadem 1914 pravděpodobně v okolí města Šabac východně od Bělehradu.

Při spěšném ústupu ze Srbska padlo (možná přešlo) do Srbského zajetí mnoho rakouských vojáků. Byli soustředěni v zajateckém táboře v srbském městě Niš. Někteří z nich později vstoupili do československých legií v Itálii. Zprávy o jejich zajetí přicházely do Vracovic ještě v polovině roku 1915, kdy 102. pěší pluk již bojoval na ruské frontě.

Seznam ztrát vydaný 17.2.1915:
Cesty-007.jpg
Josef Čurda, Vracovice č.30, narozený 1879, otec 2 dětí. Údaje v seznamu ztrát nejsou v souladu s úmrtním listem, který se dochoval (viz obrázek) a není možné rozhodnout, zda nepatří spíše jeho bratranci stejného jména, narozenému 1891, pozdějšímu legionáři. Dle úmrtního listu Josef Čurda zemřel 3.11.1918 v nemocnici v Hranicích na Moravě a je pohřben na tamějším hřbitově.
Cesty-008.jpg

Seznam ztrát vydaný 30.3.1915:
Cesty-009.jpg
Cyril Uhlíř, syn podruha na gruntě č.45 ve Vracovicích, vojín 102. pěšího pluku, narozený roku 1890. Do srbského zajetí se dostal v roce 1914. Po porážce Srbska vstoupil do československých legií v Itálii, jak dokládá záznam v databázi legionářů. Po válce se usadil ve Vracovicích na č.42. Oženil se a založil rodinu. Měl 4 děti. Jeho koníčkem bylo hraní na klarinet. Zemřel v roce 1967.

Seznam ztrát vydaný 6.5.1915:
Cesty-010.jpg
Karel Nerad, záložník 102. pěšího pluku, narozený v roce 1882 v Částrovicích č.34, ženatý v roce 1908 ve Vídni, počet dětí není znám. Zda se ze srbského zajetí vrátil a kde žil po válce, nebylo zjištěno.

Seznam ztrát vydaný 6.5.1915:
Cesty-011.jpg
Při tažení do Srbska byl zajat Josef Vondráček údajně z Vracovic, narozený 1893, vojín 4. roty 102. pěšího pluku. Tohoto člověka se nepodařilo identifikovat, neboť jméno Vondráček se podle matrik ve Vracovicích nevyskytovalo. Jde pravděpodobně o Josefa Vondráčka z Miřetic č.21, který figuruje v matrice Zdislavické fary. Ani o něm není v po válce v matrikách zmínka.

Seznam ztrát vydaný 12.12.1914:
Cesty-012.jpg
Antonín Kapek byl synem Václava Kapka z Nakvasovic a Josefy Šimánkové z Vracovic č.25. Narukoval jako vojín ke 2. záložní rotě 28. pěšího pluku, se kterým se zúčastnil tažení do Srbska a později možná i do Haliče. Byl zraněn koncem roku 1914. Oproti výše uvedeným případům se v jeho případě nedá ze záznamu určit, kde ke zranění došlo. Mohlo to být jak v Srbsku, tak v Haliči. Antonín Kapek zranění nepřežil.

 

Ruská fronta

Po neúspěšném tažení do Srbska se prioritou pro rakouské velení stala východní fronta, kde po počátečních úspěších nastal koncem roku 1914 zvrat a Ruské armádě se podařilo proniknout na území Rakouska - Uherska, konkrétně do Haliče a na Slovensko. Do kritického úseku byla na začátku roku 1915 přesunuta část vojsk ze Srbské fronty. V tomto bodě se cesty Vracovických vojáků rozdělily. 102. pěší pluk se stal součástí 2. armády a zbytek 28. zeměbraneckého pěšího pluku se připojil ke svému mateřskému útvaru, který bojoval na východní frontě již od srpna 1914.

V únoru a březnu 1915 se rakouská armáda na východní frontě soustředila na obranu Karpatských průsmyků proti proniknutí Rusů do uherských nížin. Začátkem dubna ofenziva Rusů vyvrcholila v tak zvané Velikonoční bitvě, které se zúčastnil i 28. pěší pluk. V bojích o Dukelský průsmyk 3. dubna 1915 došlo k dobrovolnému přechodu dvou praporů 28. pěšího pluku včetně důstojníků a (podle Haškova Švejka, kterého ovšem není nutné brát doslovně) včetně plukovní hudby do ruského zajetí. 28. pěší pluk byl pro velezradu a zbabělost před nepřítelem vyškrtnut na věčné časy ze seznamu rakouských vojenských těles a jeho příslušníci byli přiděleni k ostatním útvarům. Věčné časy trvaly do prosince téhož roku, kdy byl císařským rozhodnutím pluk obnoven a přejmenován na 28. střelecký pluk se sídlem v Písku.

V květnu 1915 po posílení rakouských a německých armád došlo k obratu a k úspěšném průlomu u Gorlice. 102. pěší pluk byl nasazen do čela bojů vedených o strategickou pevnost Přemyšl na řece San a hlavní město provincie Halič Lvov (Lemberg). Ty byly obsazeny do konce června. V červenci a srpnu postup rakouské armády pokračoval na severovýchod přes řeku Bug až do Volyňské oblasti, kde byl v září zastaven na linii až o 500 km na východ od pozic, které zaujímala na začátku roku 1915. Byla osvobozena téměř celá východní Halič a obsazena významná část ruského území. Na této linii se východní fronta na určitou dobu ustálila. Vrchní armádní velení považovalo nastalou situaci za uspokojující a obrátilo svou pozornost na jiné úseky, kde se situace změnila vstupem Itálie do války.

Postup rakouských a německých vojsk na haličské frontě byl vykoupen stovkami tisíc zraněných a padlých vojáků.

Seznam ztrát vydaný 31.3.1915:

František Čurda, vojín 14. roty 102. pěšího pluku, narozený 1893, byl synem domkáře z Vracovic č.58. Jeho předkové pocházeli z č.30. Padl mezi 15. až. 28. únorem 1915 při tzv. druhé rakouské ofenzivě v Karpatech, která byla utopena v bažinách kolem řeky San na území Haliče.

Seznam ztrát vydaný 7.6.1915:
Cesty-014.jpg
Seznam ztrát vydaný 7.4.1917:
Cesty-015.jpg
František Bárta, vojín 11. roty 102. pěšího pluku, narozený roku 1889, byl synem sedláka z Vracovic č.17. Byl zraněn v květnu 1915 pravděpodobně v boji o pevnost Přemyšl. Zranění nebylo vážné a František Bárta se po zotavení vrátil k záložní rotě téhož pluku na ruskou frontu. Zde byl znovu zajat a dlouhou dobu nezvěstný. Teprve začátkem roku 1917 byl identifikován jako ruský válečný zajatec. František Bárta se ze zajetí vrátil. V roce 1921 se oženil a měl 3 děti. Zemřel v roce 1940 ve Vracovicích.

Seznam ztrát vydaný 7.6.1915:
Cesty-016.jpg
Jan Hejný, vojín 10. roty 102. pěšího pluku, narozený roku 1882, byl synem ševce z Malovid č.16. Vyučil se rovněž ševcem a v roce 1907 se oženil. Jan Hejný, otec 4 dětí, byl raněn v Haliči na jaře 1915. Po válce se vrátil do Malovid a měl ještě další děti. Zemřel po roce 1944.

Seznam ztrát vydaný 13.7.1915:
Cesty-017.jpg
Karel Hoch, vojín 15. roty 102. pěšího pluku, narozený roku 1885, byl nejstarším synem sedláka ve Vracovicích č.16. V době mobilizace byl ještě svobodný. Byl raněn někdy v červnu 1915 v bojích kolem Přemyšle a Lvova. Svému zranění podlehl.

Seznam ztrát vydaný 13.7.1915:

Štěpán Hrdina, vojín 13. roty 102. pěšího pluku, narozený roku 1889, byl synem sedláka ve Vracovicích č.23. Podle oficiálního sdělení padl 24. dubna 1915. V této době ale na východní frontě žádné významné boje neprobíhaly, takže pravděpodobnější datum úmrtí je červen 1915 v bojích o Přemyšl a Lvov.

Seznam ztrát vydaný 10.8.1915:
Cesty-019.jpg
František Hejný, vojín 10. roty 102. pěšího pluku, narozený roku 1889, byl synem rolníka z Malovid č.7. Byl zraněn v červnu 1915 v bojích okolo Lvova. Zranění přežil a vrátil se do Malovid. V roce 1920 se oženil a narodily se mu 3 děti. Zemřel po roce 1944.

Seznam ztrát vydaný 6.9.1915:
Cesty-020.jpg
Jan Uhlíř, vojín 12. roty 102. pěšího pluku, narozený roku 1887, byl starším bratrem výše uvedeného Cyrila Uhlíře z Vracovic č.42. Byl zraněn v létě 1915 v bojích o vytlačení ruské armády z Haliče. Po zotavení se již na bojiště nevrátil a do konce války sloužil jako důstojnický sluha v Brně. V roce 1916 se oženil, vzal si sestru výše uvedeného vojína Antonína Kapka, který ve válce zemřel. Po válce se s rodinou usadil ve Vracovicích č.25. Zemřel po roce 1949.

Seznam ztrát vydaný 22.10.1915:

Kadet v záloze Antonín Brázda narozený 1892 byl synem učitele Antonína Brázdy ve Vracovicích. Vystudoval gymnasium v Benešově a učitelský ústav v Praze. Po studiích učil na několika školách, naposledy ve Vlašimi. V roce 1915 byl povolán do základní vojenské služby. Prodělal krátký výcvik, po kterém byl odeslán na východní frontu ke 28. pěšímu pluku. Byl účastníkem tragické Velikonoční bitvy o Karpaty, ve které do ruského zajetí nepřešel. Po zrušení svého pluku byl přeřazen k jiné divizi, s níž ještě několik měsíců postupoval na východ. Svému osudu však neunikl. Padl 6.8.1915 v Haliči u města Lubartowa zasažen několika kulkami z kulometu do břicha. Okolnosti jeho smrti jsou známy díky svědectví jeho spolubojovníka Antonína Kučery z Tisku a jsou uvedeny ve vzpomínkách Antonína Brázdy, bratrance padlého.

Seznam ztrát vydaný 13.12.1915:

Osoba jménem Václav Šindelář se ve Vracovicích nevyskytovala ani před válkou ani po ní. Mohlo by jít o záměnu s Josefem Šindelářem, synem sedláka z Vracovic č.15, který byl ve válce zraněn, ale v seznamu ztrát nefiguruje. Josef Šindelář ve válce přišel o ruku, ale přežil. Po válce se oženil a usadil na č.53, kde provozoval trafiku. Zemřel po roce 1949.

Seznam ztrát vydaný 28.1.1916:

Karel Hrdina, vojín 3. roty 28. pochodového praporu, narozený v roce 1894, byl synem domkáře z Vracovic č.20. Byl zraněn koncem roku 1915 a své zranění nepřežil. O místě zranění se nedá říci nic, protože cesta tohoto útvaru není zmapována.

Teprve se zpožděním roku i více se do oficiálních ztrát dostaly záznamy o vojácích, kteří padli do zajetí na ruské frontě.

Seznam ztrát vydaný 23.12.1916:

František Bálek, vojín 13. roty 102. pěšího pluku narozený 1884, byl nejstarším synem sedláka z Vracovic č.26. Mobilizován byl ještě jako svobodný. Do ruského zajetí se dostal někdy v roce 1915, ale zpráva o jeho pobytu v zajateckém táboře v Charkově přišla až koncem roku 1916. František Bálek se ze zajetí vrátil a dále hospodařil na rodném statku. Oženil se a měl 3 děti. Zemřel po roce 1949.

 

Italská fronta

Po vstupu Itálie do války proti Rakousko - Uhersku v květnu 1915 a po uklidnění východní fronty byl 102. pěší pluk přemístěn na nové bojiště, kterým se stala italská fronta. Přesun proběhl v listopadu 1915. V prosinci téhož roku byl císařským rozhodnutím obnoven 28. pěší pluk, přejmenován na 28. střelecký se sídlem v Písku a odeslán rovněž na italskou frontu. Jak 102. pěší, tak 28. střelecký pluk zůstaly na italské frontě celé dva roky a zúčastnily se bojů na různých místech. Jejich cesty po italských bojištích jsou však těžko vysledovatelné, protože zařazení do vyšších celků rakouské armády se často měnilo.

Italská fronta byla dlouhá 600 kilometrů. Na východě probíhala po pohraniční řece Soča (Isonzo), na jihu masivem Alp s vrcholy ve výšce 2 až 3 tisíce metrů nad mořem. Nejvíce exponovanými úseky byla řeka Soča a tyrolská fronta v horách v okolí města Trident (Trento). Boje o Soču se s krátkými přestávkami opakovaly více než dva roky od vstupu Itálie do války. Proběhlo zde celkem 11 urputných bitev, které přinesly statisícové ztráty, ale nepřinesly vítězství žádné straně. Teprve 12. bitva v říjnu 1917 byla vítězná pro Rakousko - Uhersko a znamenala průlom na území Itálie až k řece Piavě, současně však předznamenala úplný rozklad rakouské armády a konec války.

Seznam ztrát vydaný 12.8.1916:

Karel Maťcha, vojín 3. záložní roty 102. pěšího pluku narozený 1896, byl synem podruha z Vracovic č.8, původem z Ratají. Byl mobilizován jako dvacetiletý a odeslán na italskou frontu, kde se zúčastnil jednoho z prvních vystoupení 102. pěšího pluku na tyrolské frontě. Dostal se do italského zajetí a byl umístěn do zajateckého tábora v pevnosti Forte Sperone v Janově. V zajetí vstoupil do československých legií v Itálii. S nimi pak bojoval proti Rakousku – Uhersku, možná i v památné bitvě na Piavě. V bojích padl.

Seznam ztrát vydaný 10.12.1918:
Cesty-026.jpg
Jan Štamberk, vojín 6. praporu polních myslivců narozený 1877, byl rolníkem v Malovidech č.8. Na začátku války měl již 5 dětí. Možná i to byl důvod, proč nebyl mobilizován v první vlně, ale až v roce 1915, kdy bylo potřeba doplnit řídnoucí stavy rakouské armády. Dostal se do praporu polních myslivců, cvičených pro boj v horách. Dle údaje v seznamu ztrát Jan Štamberk padl 12.8.1916. Díky tomu můžeme poměrně spolehlivě určit i místo, kde k tomu došlo. Bylo to v 6. bitvě o Soču v okolí města Gorica (Gorizia). Jen v této bitvě, která trvala 2 týdny, byly ztráty na rakouské straně asi 49 tisíc vojáků. Jan Štamberk se možná ani nedověděl, že se před 3 týdny stal otcem dcery.

Jednu z bitev 7. ofenzivy Italů na Soči v září roku 1916 popsal ve svém deníku přímý účastník Josef Jelínek z Vlašimi (mírně upraveno):

Nedlouho po půlnoci umlkla i italská kanonáda a počalo se s tím nejhorším. Pro nás nebylo to nejhorší, ale Italové vystoupili na povrch ze zákopů a ve vlnách počali postupovati proti nám. Několik zelených světel v témž okamžiku vylétlo do povětří a v minutě otřásl se vzduch stými výstřely. Kanóny opět počaly posílati svou zkázu, ale Ital nemohl stříleti do našich pozic, neb jeho lidé měli býti v nich. Také ovšem nemohl nás zasypati podobnou hrůzou jakou jim připravila naše artilerie, mašinkvéry, miny, granáty a jiné zábavné třaskaviny. Již se zdálo, že dostoupí za drátěné překážky, které byly většinou rozmeteny od granátů, ale jak rychle vystupovali tak i rychle padali, by již neuzřeli světlo světa a další hrůzy. Ač trvalo snad čtvrt hodiny to bezúčelné namáhání, již mysleli jsme si, že přestanou se pokoušeti vniknout do našich postavení. Však když vyřítili se znovu, jak mravenců jich bylo. Bylo již viděti při stále vystřelovaných světlicích, že několik jest jich za překážkami a v malé chvíli na to velký výbuch a poslední překážka vylétla na několika místech do povětří. Už řítili se povstalými průlomy, zaleskly se již bodáky nasazené a vzduch se otřásl řevem, který vydávali nepřátelé povzbuzujíce se navzájem k útoku. Snad ztuhly mnohému z nás údy a ruce nehybně počaly objímati pušku a oči hledaly spásu, hledíc na průchod, který vedl do rezervních zákopů. Nepřišel dosud žádný rozkaz, nebylo tudíž pomoci a nutné bylo udržet nepřítele ve slušnější vzdálenosti. Již počalo se pracovati ručními granáty, což mělo výtečný účel a hlavně plamenomet měl velký účinek a nepřítel hledal svou spásu v útěku. K ránu, když již nedostal nepřítel chuť na opakování útoku, odebrali jsme se na zpáteční cestu. Neshledali jsme se všichni, neb zanechal tam mnohý svoje nejlepší, zdraví nebo i život.

Seznam ztrát vydaný 14.8.1917:
Cesty-027.jpg
Antonín Král, vojín 3. roty 37. pěšího praporu narozený 1880, byl nejstarším synem rolníka z Vracovic č.47. Byl mobilizován ve svých 34 létech ještě jako svobodný. Jeho prapor se zapojil do 10. bitvy o Soču v okolí města Gorica. Zde byl v květnu 1917 zraněn a svému zranění podlehl.

Seznam ztrát vydaný 19.9.1917:
Cesty-028.jpg
V 10. bitvě o Soču padl i František Šimánek, vojín 5. roty 102. pěšího pluku, narozený roku 1897 jako syn podruha z Vracovic č.53. V jeho osobě je obnažena tragédie celé generace mladých mužů, kteří byli určeni jako potrava pro nepřátelské kanony a kulomety. Byl odveden ve svých 19 létech a brzy se ocitl v první linii. Padl možná ve své první bitvě 27. května 1917 v okolí města Gorica ve svých nedožitých 20 létech.

V zápisech z války je zpráva o účasti obnoveného 28. střeleckého pluku v 11. bitvě o Soču v srpnu 1917. V této bitvě se pluk se ocitl na hlavním směru útoku Italů a dostal se do mlýnku na maso, ve kterém přišel o většinu vojáků. Prokázal však veliké hrdinství a svůj úsek ubránil. Popis bitvy na jednom z kritických úseků je převzat z práce Václava Černého a je mírně upraven:

V jedenácté bitvě se ještě jednou Italové pokusili prorazit, ale bitva už jenom opakovala ty předchozí a ohromné ztráty, které se ukázaly jako zbytečné. Dělostřelecká příprava, která tentokrát trvala deset dní, bila do rakouských pozic v údolí řeky Avšček, na jehož vrcholcích formovali řídkou obranu vojáci střeleckých pluků 7. plzeňského a 28. píseckého. Z 19. na 20. srpna nastoupila do útoku italská pěchota a překročila řeku. Obránci se okamžitě ocitli v kritické situaci a sotva přestala Čechy decimovat dělostřelecká palba, začaly se na ně hrnout husté pěchotní sledy. Písecký pluk udržel postavení za velkých ztrát až do té doby, než mu přišla na pomoc záloha pražského 8. střeleckého. Tento pluk však začal sestupovat do údolí za bílého dne, což umožnilo italskému dělostřelectvu smést ho přesnou palbou z povrchu země. Zbytek obrany se rozpadal do menších bránících se opěrných bodů a ohnisek odporu. Po dobu pěti dní tyto malé hrstky vojáků bránily třináctikilometrový úsek v naprostém chaosu, bez spojení, zásob a střeliva. Bojovali za neustálého odrážení mohutných vln Italů. Obrana začala povážlivě praskat a povolovat a ve chvíli, kdy už scházelo opravdu jen málo k proražení, 25. srpna se stalo něco nepředpokládaného. Italská vojska se začala pro naprostou vyčerpanost stahovat a přešla do obrany. Češi dokázali i za cenu úplného vlastního zničení udržet a totálně vyčerpat mnohdy až patnácti násobnou přesilu útočníka.

Pocity řadového vojína v této bitvě jsou vyjádřeny ve vzpomínkách Jana Suraly (mírně upraveno):

Další den jsme v zákopech vystřídali Poláky. Teprve jsme poznali vši. Do té doby jsme je vůbec neznali. Chtěli jsme se ukrýt do zákopů, ale žádné tam už nebyly. Tak jsem si lehl do jedné jámy po granátu. Strašně mi tam celou noc smrděla mrtvola. Ráno za světla jsem si všiml, že jsem na té mrtvole celou noc ležel. Byli jsme na úpatí Jelení Hory a naproti nám byl nepřítel. Jak svítilo slunce, bylo vidět taliánské vojáky, ani se moc neskrývali a mávali na nás. Náš nadporučík nám vždy říkal -Nestřílejte na ně a oni nebudou střílet na nás. A měl pravdu. Jak mohli být naši nepřátelé, když jsme se v životě neviděli a nic zlého si neudělali? Jsou to pracující lidé a křesťané, proč bychom se měli vzájemně zabíjet? Velebný pán nás učil modlit se desatero a přikázání Nezabiješ. Tady je jistě nějaký podfuk! Umínil jsem si, že nebudu zabíjet, jenom v sebeobraně. Nebudu na nikoho střílet. Jak to, že žádný kněz, žádný hodnostář ani arcibiskup nevystoupili veřejně proti vraždění a porušení desatera? Takové myšlenky mě trápily. Jak jsem později zjistil, stejně přemýšleli i taliáni. Taliáni říkali, proč se máme vzájemně zabíjet? Ať si to vyřídí páni u zeleného stolu. Vojáci co šli na frontu říkali, že jdou na jatka. A mocipáni nazývali vojsko "válečný materiál". Proto vojáci dezertovali a utíkali do lesů a tam se skrývali až do konce války. Říkali tomu, že jsou u zeleného kádru. V roce 1918 té dezerce bylo hodně. Ztrestej Bože toho, kdo chce válku!

Ale čekala se 11. ofenzíva. 18. srpna to začalo naplno střelbou ze všech možných kalibrů děl na naše zákopy, a vždy trefa do zákopu naplno. Asi dvanáct nás bylo na přední hlídce a byli jsme rádi, že nejsme v zákopech, tam bylo peklo. Za chvíli nebylo vidět pro dým. Naši odpovídali též, ale bylo to slabší. Stáhli jsme se do skalní rozsedliny asi 200 metrů daleko, kde jsme čekali do 21.srpna. Bez jídla, ale voda byla dobrá. A před střelami jsme byli kryti. Pozorovací stanici jsme měli za velkým lískovým chrástem. Jednou jsme to místo opustili a padla tam velká střela. Zůstala tam velká jáma. Vrátili jsme se k zákopům. V zákopech zůstalo jen pět lidí nezraněných, ze 120 nás zůstalo jen 20, hodně raněných. 22. srpna jsem seděl v jámě po granátu a viděl taliány, jak pálí na naši stranu. Nade mnou lítal skřivánek a zpíval. Připomnělo mi to domov... myslel jsem, kdybych tu měl ty brambory, co naši dávají praseti...takový jsem měl hlad. Byl to už pátý den bez jídla. Vytáhl jsem si notes a začal psát lístek rodičům. Plakal jsem a skřivánek nade mnou zpíval. Nevadily mi ani smrtonosné střely, co na nás lítaly. Najednou padla střela asi šest kroků ode mě a druhá ještě blíž. Věděl jsem, že musím odejít a najednou padla další rána hned za mě a zasypala mě hlína. Taktak jsem se vyhrabal. A všecko bylo zasypané... notes, batoh, puška. Druhý den jsme ustoupili do rezervních zákopů. Seděl jsem v jámě po granátu a najednou začaly kolem mě padat střely, asi ruční granáty. Cosi mě nutilo, abych šel dál odtud. Sotva jsem odešel asi pět kroků, padl granát na to místo, kde jsem seděl. V ten moment už tam byli taliáni a už nás hnali. Když nás taliáni zajali, bylo 23. srpna.

Jen v 11. bitvě o Soču italské ztráty dosáhly počtu 166 000 padlých, raněných a zajatých, Rakušané přišli o 105 000 mužů. Ještě dlouho po válce se zpívaly smutné písně o válce na italské frontě:

Sluníčko zachází za hory černé,
do zákopů táhnou řady nesmírné,
z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny,
tak začíná válka na Itálii.

Sotva jsem na vartě půl hodiny stál,
taliánský útok právě započal,
šteluňky nám hořely, kamarádi padali,
smutná podívaná na ty raněný.

Do zákopů padá tiše bílý sníh,
my jsme umírali v jeho závějích,
jeden voči spálený, druhej nohy zlámaný,
třetí prosí kamaráda za odnešení.

V trávě leží voják, píše psaníčko
zkrvavenou rukou: drahá matičko,
to psaníčko je psáno, krví mou podepsáno,
na italský frontě v šest hodin ráno.

Ten prstýnek, co mám na levý ruce,
odevzdejte, prosím, mojí Andulce,
pozdravte ji nastokrát, že nespatřím ji vícekrát,
oči mně vypálil italskej granát.

Sluníčko zachází za hory černé,
do zákopů táhnou řady nesmírné,
měsíček když vychází, bojiště nám ozáří,
padlým kamarádům přímo do tváří.

Seznam ztrát vydaný 10.10.1917:
Cesty-029.jpg
Antonín Březina, svobodník 3. kulometné roty 102. pěšího pluku narozený 1897, byl synem rolníka z Vracovic č.29. Byl v nejmladším ročníku, na který se vztahovala mobilizační povinnost. Byl poslán na smrt ve svých 19 letech. Antonín Březina byl raněn v údolí řeky Soči a na následky zranění zemřel.

Seznam ztrát vydaný 3.11.1917:

Josef Říha, desátník 14. roty 102. pěšího pluku, jednoroční dobrovolník a velitel čety, narozený 1883, byl synem rolníka z Dubu č.13. V roce 1908 se přiženil do Vracovic na č.43 a stal se otcem 2 dětí. Byl raněn v září 1917. Z války se vrátil, ale v roce 1920 na následky zranění zemřel.

V listopadu 1917 se po posílení rakouských armád na Soči o německé útvary podařilo provést průlom, který vyústil v postup hluboko do nitra Itálie až k řece Piavě. Této tak zvané 12. bitvy o Soču se zúčastnil jak 102. pěší, tak 28. střelecký pluk. Byla to však jedna z posledních vítězných bitev rakouské armády. V roce 1918 bojové aktivity rakouské armády ochably. Bylo to dané celkovou vyčerpaností a vnitřním rozkladem armády, kdy většina vojáků zvláště slovanských národností již nejevila ochotu umírat za císaře pána. Jak proběhl konec války u jednoho smíšeného útvaru na srbské frontě popsal ve svém deníku Josef Jelínek (mírně upraveno):

Bylo to třetího listopadu 1918 v noci, když jsme byli vzbuzeni slovenským poručíkem. Tento vzbudíc nás počal vypravovati: "Zítra mám vás dovésti na místo, kde stál dříve uherský prapor, který, jak jsem byl dobře informován - utekl. Zajisté oni věděli proč my nyní nejsme sto držeti ještě jejich nebezpečné postavení. Proto jdu k vám, abych řekl, že mně nesmíte na prvé rozkazy moje poslouchati." Po takovýchto slovech zůstali jsme každý z nás jako opařený a ne jednomu z nás přišla myšlenka, nevypil-li pan poručík mnoho vína. Podobného něco vůbec nešlo ihned pochopiti, neb dříve pro sebemenší neposlušnost udíleli nám tresty a nyní nás k tomu ještě nabádají. Na jeho tváři nebylo k nalezení ničeho, co by nás sráželo zpět, ba naopak v malé chvíli již se děly přípravy, jak se vše provede. Každý se chvěl nedočkavostí, jak to všechno dopadne a skončí-li tato věc v náš prospěch. Ať jsme byli stálými službami nevyspalí, přeci jsme žádný nepomýšlel na další spaní.

Konečně přibližovalo se svítání. Došli jsme si pro snídani a čekali jsme dále až přijde rozkaz k nastoupení k odchodu. Nečekali jsme dlouho a bylo voláno „heraus“ ven. Vyšli jsme v plné výzbroji na obvyklé místo, kdež jsme se měli řaditi. Zde stáli jsme ještě malou chvíli než přišel poručík. Při jeho příchodu jsme si myslili a teď to začne. A opravdu to začalo. Na jeho vyzvání do řad se žádný z nás ani nehnul. Nyní poslal pro hejtmana, kterýž se ihned dostavil. Zaujmul své obvyklé postavení, otočiv se zády k nám zvedl pravou ruku a velel k seřazení. Asi po minutě se obrátil, ale jak mu asi bylo těžké uhodnouti, když vše stálo dále v nepořádku a každý jsme naň hleděl se špatně tajeným úsměvem. Podobného něco se mu zajisté nestalo po celé čtyři roky, když byl ještě nižším a nyní na jeho vysokém postavení něco podobného, to dokončilo jeho meze trpělivosti. Ruka jeho vylovila revolver a namířiv jím proti nám pronesl svou češtinou: „Revolver mít osm kulek pustit v kumpanii jak neposlechnout“! Po tomto vyzvání však na něj bylo namířeno na 250 karabin a mnohý velmi neopatrně pohrával si s uzávěrkou. Výsledek byl výtečný. Ruka s revolverem malomocně klesla a revolver zmizel v tašce, přičemž naše karabiny byly zavěšeny na ramena. Když viděl, že po zlém jest marno se namáhati, počal vyjednávati: „Co máte chtít?“ jednohlasná odpověď: „Chceme pryč ze Srbska“! Tu se jeho oči zvětšily tak, že si musel snad cvikr sundati aby mu nespadl. Nastalo domlouvání, ale vše marno. Zatím dostavili se i druzí důstojníci i němečtí, ale drželi se kavalírsky, nenechali na sobě znáti nijakého odporu. Zatím již i u dvou dalších kumpanií nastala podobná mela. Když nevěděl si již pan komandant rady odešel pryč, že bude telefonovati na divizi. Po chvíli se vrátil jaksi mrzutý a výsledek nám žádný neřekl, neboť ten jsme věděli sami. Přestřihané dráty zajisté mu nemohly pomoci. Nyní ujal se slova po německu a účinek byl, že po krátké chvíli vystoupilo asi sto mužů po jeho boku, což proti nám byl počet směšný. Kdo ví jak dlouho by byl hovořil, ale jeho vypravování přerušil poručík se slovy „Hoši, za mnou do řad, jdeme sami bez povolení hejtmana“. Ihned byl jeho rozkaz uposlechnut a ve dvou minutách na to dán slovensky rozkaz k pochodu. V čelo nastoupili ještě čtyři důstojníci čeští a Slovinci (Slováci). Ještě jednou hejtman volá „herr leitnant“ ale místo odpovědi pozvedá poručík čepici a volá aniž by se obrátil „ádié“.

Přestože 102. pěší i 28. střelecký pluk byly v posledním roce války přítomny na italské, srbské i rumunské frontě, do seznamu ztrát již nepřibyl žádný voják z Vracovic. Může to být tím, že se tyto útvary již nezúčastnily žádných velkých bitev (nebo do nich nebyly nasazovány). Může to být také tím, že v rozkládající se rakouské armádě přestávala fungovat válečná byrokracie a seznamy ztrát již nebyly vedeny s takovou pečlivostí.

Několik vojáků z Vracovic, kteří ve válce zahynuli nebo následkem válečných útrap zemřeli, v seznamech ztrát rakouské armády nenajdeme. O jejich osudu je známo jen málo nebo vůbec nic. Byli vedeni jako nezvěstní a byli prohlášeni za mrtvé teprve několik roků po válce.

Josef Brázda, narozený 1892, syn hostinského z Vracovic č.4, svobodný, bratranec výše uvedených padlých vojáků Antonína a Josefa Brázdových.

Josef Březina, narozený 1895, svobodný, syn rolníka z Vracovic č.29, starší bratr Antonína Březiny, padlého na italské frontě v roce 1917.

František Kahoun, narozený 1873, sedlák z Vracovic č.9, ženatý, otec 5 dětí. Do konce války byl nezvěstný, pravděpodobně v zajetí. Po válce se do Vracovic vrátil, ale v roce 1922 na následky prožitých útrap zemřel ve věku 48 let.

Karel Král, narozený 1883, svobodný, mladší bratr výše uvedeného Antonína Krále z Vracovic č.47.

Alois Šimánek, narozený 1891, svobodný, starší bratr výše uvedeného Františka Šimánka z Vracovic č.53.

Jan Šindelář, vojín 102. pěšího pluku narozený 1877, sedlák ve Vracovicích č.15, ženatý, otec 2 dětí. Podle ústního svědectví, které po válce podal rodině jeho spolubojovník, Jan Šindelář zemřel v ruském zajetí v Taškentu.

Josef Vavrous, narozený 1895, nejstarší syn rolníka z Vracovic č.11, svobodný.

Václav Vlasák, narozený 1891, syn rolníka z Vracovic č.6, svobodný.

Josef Brázda byl mladší ze synů učitele Antonína Brázdy, narozený 1892. Vystudoval gymnázium a obchodní školu v Praze. Byl odveden na vojnu ke 28. zeměbraneckému pěšímu pluku, po krátké době byl však ze služby uvolněn pro srdeční vadu. Není známo, jestli byl na frontě. Válečné události jeho nemoci jistě neprospěly a Josef Brázda zemřel v roce 1919 ve svých 27 létech. Jeho smrtí byla ukončena téměř stoletá historie rodu Brázdů ve Vracovicích.

 

Legionáři

Kromě vojáků uvedených výše v seznamech ztrát existují informace o těch, kteří v zajetí vstoupili do československých legií. O jejich osudech za války však není možno říci nic.

Josef Čurda narozený 1891, bratr výše uvedeného padlého Františka Čurdy. Po válce se oženil a žil ve Vracovicích na č.58.

Josef Dušek narozený 1879, syn sedláka z Vracovic č.24. Oženil se ještě před válkou a měl dvě děti. Po válce se usadil na č.44. Zemřel poměrně mladý v roce 1929.

František Dušek narozený 1896 byl mladším bratrem Josefa Duška. Po válce se oženil a hospodařil na č.2. Zemřel po roce 1949.

Štěpán Vampol narozený 1887 ve Vracovicích na č.21. Po válce se oženil a hospodařil na rodném statku. Zemřel po roce 1949.

Jména některých vojáků – legionářů se po válce v matrikách již nevyskytují. Je možné, že se z Vracovic odstěhovali. Jsou to:

Antonín Hromádka narozený 1893 ve Vracovicích na č.43.
Karel Šanda narozený 1890 ve Vracovicích na č.48.

autor Miroslav Šindelář, Vracovský rodák

Oficiální stránky obce Vracovice  © 2018

Nahoru