Vracovické vzpomínky

Pod Blaníkem, malou horou, naše malá vesnička,
kol dokola louky, lesy, klikatí se cestička.
Na konci té dlouhé cesty Vracovice, malá ves,
půjdeme-li po té cestě, dovede nás no náves.

Na návsi u Kliků v hospodě, tančilo se, veselilo v dobré náladě.
Rostly kolem lípy, bylo jich pomálu,
děti na ně lezly o dívaly se do sálu.
Přísný učitel Semrád se to dozvěděl,
byly přísné tresty a každý si to odseděl.
Přikázal nám býti doma, až přijdeme ze školy,
zabývat se úkolama, mít domácí vězení.

Pohostinství u Kliků dnes už tady nenajdeš,
plno kopřiv, kamení, když jdeš kolem vzpomeneš.
Když jsme byli ještě dětmi, hráli jsme si na návsi,
honili se za mičulou a skákali panáky.

Doma bylo málo peněz, prodala se vajíčka,
pan Drda nám za ně prodal bílá, žlutá mejdlíčka.

Uběhla nám dětská léta, zbyly nám jen vzpomínky,
vyrostly a vdaly jsme se, odešly od maminky.
Osud odnesl nás všady, rozházel po okolí,
scházíme se zase tady, vzpomínáme na mládí.

Mládí uteklo nám rychle, těžko tomu uvěřit,
jen tak mávneš, je tu stáří, co dál říct.
Nesmíme se tomu poddat, jíti stáří naproti,
vesele se na svět dívat, býti plné radosti.

Užívat si každičký den, vážit si svého zdraví,
ráno vstávat usmívat se všechno zlé se spraví.

Tak už budu asi končit, musím vážit slova,
než na něco vzpomenu si a začnu psát znova.

Kamarádky Vracovačky, držme stále pospolu,
výlety a dovolenou s posezením u stolu.
Ve Vlašimi v restauraci scházíme se spolu,
odpoledne každý měsíc, každou druhou středu.

Říkáme si o svých strastech a radostech života,
najíme se, napijeme, hned jsme plné života.
Vzpomínky nás nic nestojí, vzpomínejme rádi,
život letí jako voda, užívejme stáří.

anonymní poeta, Vracovice